Rozhovor Haló novin s Jitkou Šimkovou, kandidátkou KSČM do Poslanecké sněmovny za Pardubický kraj
Žen ve vedoucích pozicích je u nás stále víc, ale ještě ne tolik, aby to bylo samozřejmé. Vy jste pracovala od roku 1983 soustavně na vedoucí pozici. Jak se to přihodilo?
To je dobrá otázka. Já jsem přijala pozici zástupkyně ředitele na velké střední integrované škole ve chvíli, kdy dostaly tyto školy ekonomickou samostatnost. To byl důvod, proč si mne pro tuto práci tehdy vybrali. Všechno se rodilo za pochodu, byl to velký a hodně zajímavý úkol. A hlavně velký tým. Když jsme zvládli vše zorganizovat a věci fungovaly, přišel rok 1989. Dala jsem na konci školního roku výpověď a šla do Rakouska. Původně na pár měsíců, abych si zaktivovala svoje jazykové znalosti. Rychle jsem se tam zapracovala a zůstala skoro tři roky.
Pak jste se vrátila zpět do ČR?
Ano, syn končil gymnázium, dcera studovala v Rakousku a chtěla jsem, aby maturovala ve své škole. Po návratu jsem začala pracovat jako vedoucí ekonomiky odbytu ve stavební spořitelně Wüstenrot v Praze. Byla to opět zajímavá práce a všechno vlastně vznikalo. Díky členovi představenstva, který kladl velký důraz na vzdělávání lidí, jsme měli možnost absolvovat seminář Cílový management. To byl, myslím, rok 1995. Tehdy tady takové věci nebyly. Jsem ten typ lidí, který věci řeší, a tak jsem přeložila knížku Úspěšný cílový management, která vyšla v Nakladatelství Grada. Velmi mne to obohatilo a inspirovalo. To byl, myslím, první impulz k tomu, abych si začala všímat, jak vzdělávání dospělých může pomoci v práci s týmem a efektivní spolupráci.
A jak se rozvíjela vaše kariéra dále?
Od roku 1997 jsem pracovala třináct let jako ředitelka regionálního centra banky pro financování firemních klientů v Pardubickém a Královéhradeckém kraji (tehdy východní Čechy). Z toho důvodu znám všechny větší firmy, které v tomto období v našem regionu vznikaly, rostly, popřípadě rozšiřovaly svůj potenciál. Financovali jsme vznik nových pracovních míst a podporovali firmy i v období, kdy prošla naše ekonomika krizí, a mnoha firmám se nedařilo. Společně jsme vymýšleli, jak situaci zvládnout, a dnes mám vekou radost, když jedu regionem a vidím, jak potenciál našich klientů roste. Jak jsou konkurenceschopní. Jaké mají zákazníky i zkušené vedení.
Od roku 2010 máte svoji firmu. Čím se zabývá?
Ano, letos to je sedmý rok, co se věnuji oblasti ekonomického a personálního poradenství ve své firmě. Tato oblast podnikání je založena na znalostech a důvěře. Jsem ráda, že i nadále spolupracuji s firmami z našeho regionu, a to, že jsem dobře znala jejich situaci a potenciál, nám umožnilo dobře navázat. Tak jsem mohla rychle vyhmátnout oblast, ve které můžeme být užiteční.
Pro zvýšení konkurenceschopnosti firem také vyučujeme německý a anglický jazyk. Vydali jsme učebnici Německý jazyk pro strojaře a strojařský slovník. Ty slouží pro výuku u nás i na Slovensku. Původně stačilo, když s německým zákazníkem mluvil ředitel nebo vedoucí manažer. Dnes je spolupráce tak úzká, že je nutné, aby spolu napřímo komunikovali přímo například kontroloři o jakosti a jejím měření, linioví vedoucí z výroby při řešení detailů zakázky a podobně. Mám velkou radost, když vidím, že je to možné. My jsme německy mluvícím trhem obklopeni a i zakázky do třetích zemí jdou většinou přes Německo či Švýcarsko.
Všimla jsem si, že jste vytvořila i rozvojové kurzy pro firmy.
Ano. Pořádám kurzy pro firmy v oblasti ekonomiky, zvládání emoční a sociální kompetence ve vedení týmů. Zvládnuté emoce a pocit respektu vedou k vyšší efektivitě, důvěře a spolupráci ve firmách. A to celkově zvyšuje výkon a snižuje ztrátové časy, které jsou mnohdy způsobeny chybnou komunikací, hledáním zástupných problémů či nedůvěrou.
Co vám dělá radost?
Upřímně, velkou radost mi dělá to, když vidím, že má práce přináší užitek. Já se při seminářích dívám i na vztahy vedení versus ostatní zaměstnanci a společně nahlížíme, jak tyto dvě party mohou stát vedle sebe na cestě za společným cílem, což je efektivita, rozvoj, férovost a udržení pracovních míst. Pokud stojí proti sobě (my versus oni), ubírá jim to kapacitu a radost z práce.
Mluvíte o firmách, a co děláte pro veřejnost?
Pro veřejnost a pedagogické pracovníky natáčíme úspěšné přednášky o výchově dětí, partnerství, emoční kompetenci a enneagramu (enneagram je dynamická typologie osobnosti, která popisuje vzorce prožívání, myšlení a jednání – pozn. aut.). Ukázky jsou na www.4kompetence.cz a www.emocnikompetence.cz. Máme na tyto přednášky skvělou zpětnou vazbu. Zejména, když člověk pochopí, že zvládnutí emocí dá jejich pracovnímu i osobnímu životu úplně nový rozměr, tak to je opravdu silný příběh. Před 22 lety přišel s emoční kompetencí Daniel Goleman a od té doby se nejvýznamnější univerzity ve světě touto problematikou zabývají. Výzkum hovoří o tom, že IQ je za úspěch zodpovědné z 20 procent. Emoční kompetence, která rozhoduje o tom, jak umíte spolupracovat, sdílet, reagovat na podněty, vcítit se do druhého a komunikovat, rozhoduje o úspěchu z 80 procent. To už je podle mne téma, které se vyplatí. Já to podle svých klientů potvrzuji.
Vypadá to, že jste plně vytížena. Mohu se zeptat, proč kandidujete do Poslanecké sněmovny?
To má více důvodů. Jednak jsem nasbírala hodně zkušeností v práci s lidmi, jednak mám dobrý přehled o tom, co firmy a jejich zaměstnanci potřebují. Pokud bych mohla být v této věci užitečná při přípravě zákonů, které mají na život lidí dopad, ráda tak učiním. Zejména bych se chtěla zasadit o to, aby za dobrou práci byla přiměřená odměna. Abychom u nadnárodních korporací skoncovali s pracující bídou. Jestliže člověk celý den pracuje a neuživí ho to, tak je něco špatně. Proto bych také chtěla důrazně vystoupit s tím, že nové investice ze strany zahraničních investorů jsou pro nás v současné době již nebezpečné.
Proč?
Investovat v ČR je pro velké korporace velmi snadné. U nás dostanete pobídky, levně koupíte půdu (což se vám nikde jinde v Evropě nepodaří). Octnete se se svými investicemi uprostřed Evropy, s dobrou dopravní obslužností, s kvalitní a levnou pracovní silou. Nemusíte stavět na pozemcích zrušených firem, zaberete ornou půdu a nic se neděje! Minimální mzda je něco kolem 450 euro měsíčně, takže když trochu přidáte… Daně v ČR nemusíte platit nebo jenom minimum. Firmy, které tady mají své dceřiné společnosti, jim účtují tzv. management fee (což je nákladová položka) a jeho prostřednictvím odvedou ke své firmě v zahraničí podstatnou část zisku. Takže dividendy, nad kterými se teď vzbudila naše elita s tím, že odvodu dividend zamezíme (což není možné), jsou jenom špičkou ledovce. Pokud bychom chtěli jásat nad dalšími investicemi, tak to musí být připraveno tak, aby se stavělo na prostorách zrušených firem. Nesmí docházet k záboru další půdy! Tu nám nikdo nevrátí a my v konečném důsledku nebudeme mít jak uživit vlastní obyvatelstvo.
Pak je důležité vědět, že dříve firma postavila halu (na orné půdě), zaměstnala 1000 zaměstnanců. Nyní na stejné ploše zaměstná lidí 150 s tím, že hala je plná robotů. Takže není možné ani uvažovat, že stát bude mít prospěch z odvodů do sociálního a zdravotního systému a daní ze mzdy. Viz mnoho případů na Slovensku, ale i v Čechách. Sama jsem viděla příklady i v našem regionu. Manuálních pracovních míst bude z tohoto důvodu zase ubývat, a proto je nutné zaměřit se na kvalifikaci lidí a její rozvoj. Tam bude naše příležitost.
Co z toho podle vás plyne?
Podle mne je náš trh pracovních sil téměř vyčerpán, nemáme ani vhodnou strukturu. Minimálně deset let apelujeme na krajské zastupitele pro školství, aby se zřizovala učební místa pro strojní obory, a ne další gymnázia. Odpověď je, že rodiče chtějí dát i méně nadané děti na gymnázium, a to je politická otázka. Některé firmy si zřizují svá odborná pracoviště přímo ve firmách, kde si budoucí pracovníky k obsluze strojů zaučují samy.
A co nové čínské investice?
Novým čínským investicím opravdu netleskám. Ne, že bych byla proti Číně. Byla jsem tam a měla jsem možnost i mluvit s lidmi z tibetské menšiny. Oni, na rozdíl od Číňanů, mají podporu ve vzdělávání dětí. Dětí mohou mít, kolik chtějí, i v době, kdy byla striktní restrikce na druhé dítě. My tady mluvíme o něčem, o čem nemáme povědomost, a jen se to hodí jako zástupný problém pro ty, kdož se chtějí zviditelnit. Ta akce při návštěvě čínských představitelů byla nejen zbytečná, ale i hloupá. Stejně tak jako vyvěšování tibetské vlajky.
Ale zpět k vaší otázce. Jak jsem již řekla, jakékoliv další investice by musely být povoleny s podmínkou, že oživíme lokality, kde jsou nevyužité areály. Nepůjde o další zábor půdy, podmínky budou srovnatelné s místními podnikateli a bezpečné prostředí pro zaměstnance, včetně zaručené mzdy. Většina našich firem zoufale shání kvalifikované zaměstnance. Trh doslova vyluxovaly nadnárodní firmy (viz např. náš region). Domnívám se, že v tuto chvíli další investice nepotřebujeme. Doposud nehrály dopravní náklady velkou roli, vyplatilo se levnější produkci dovézt. Nyní se ukazuje, že díky robotizaci se vyplatí vrátit se s výrobou blíž zákazníkům. To láká nejen čínské investory do středu Evropy. Proto znovu říkám – »pozor, do šroubků ani televizí si nekousneme a v krizi nám jídlo nikdo neprodá«. Půda je strategická komodita, kterou těžko nahradíme.
Jaké mají zastání naši zaměstnanci z vašeho pohledu, a co odbory?
Všimla jsem si, že když u nás kupuje investor nějakou existující firmu, první věc, na kterou se ptá, je, zda jsou ve firmě odbory. Proč? V zahraničí (v Německu a Rakousku, kde pracovní podmínky z vlastní zkušenosti znám) není možné, aby firmy nedodržovaly stanovené zákony v oblasti pracovního práva. Na to odbory dohlédnou. Já trnu, když v rádiu má prostor člověk, který říká, že odbory byly něco mezi cukrárnou (rozdávaly kolekce) a cestovní kanceláří. Já bych ho do té firmy, kde dnes lidi pracují ve výrobě a nemají odbory, poslala. V uvedených zemích díky odborům musí firma spořit zaměstnancům také tzv. Abfertigung. Jeden měsíční plat ročně jim ukládá na účet a při skončení pracovního poměru nebo při odchodu do důchodu jim ho vyplatí.
A v oblasti vzdělávání?
Domnívám se, že bychom mohli minimálně od středních škol začít vyučovat i to, co absolventi v praxi skutečně potřebují. Učila jsem jako externí učitelka na univerzitě a studenti po mně chtěli vědět, co pro ně bude v praxi důležité, jak se připravit na vstup do zaměstnání, jak poznat, k čemu mají osobnostní předpoklady, jak uspět v prvním zaměstnání. Jak přijímat dobře míněná doporučení starších kolegů v práci, jak přijmout kritiku, jako dárek. Myslím, že tohle by je v několika lekcích o emoční kompetenci mohlo posunout z průměru k výjimečnosti. Jak zvládat vztahy a respektovat partnera v práci i ve vztahu. My máme tzv. rodinnou výchovu, kde učíme děti o sexu, místo abychom je učili respektu k druhému pohlaví, co je to mužská a ženská role a jak dobře spolupracovat. Jak společně pečovat, spolupracovat a vytvářet. Dnes je hodně škol se zaměřením na řízení, nebo moderně management, ale málo studentů dovede uřídit samo sebe a své emoce.
Myslím, že vzdělání je, jako když stoupáte po žebříku. Z prvních příček vidíte známé věci a vy jste v podstatě borec. Jak stoupáte výš, vidíte širší okruh, a to už je výzva. Když dojdete nahoru, zjistíte, že za jeden lidský život nelze všechno obsáhnout. Pokora vás vede k tomu, že máte respekt k ostatním a disciplínu pracovat na tom, co zvládnout můžete.
Pokud jako »čtyřka« na kandidátce KSČM ve sněmovních volbách uspějete, čemu byste se v parlamentu věnovala?
Pokud to voliči v našem regionu uznají za dobré a dají mi důvěru, ráda bych se zasadila o zvýšení respektu k těm, kdo pracují, jejich férové odměňování a pracovní podmínky. Považuji za důležité podporovat vše v oblasti konkurenceschopnosti firem i pracovníků. Pokud nové investice, tak dobře připravit podmínky před jejich vstupem a hlavně srovnatelné s těmi, které mají naše firmy a podnikatelé. Mám velký respekt k podnikatelům a zemědělcům, kteří vytvářejí pracovní místa, nesou riziko a férově odměňují své zaměstnance. To jsou ti, kteří táhnou naši ekonomiku správným směrem.
Protože vás naši čtenáři a čtenářky neznají, můžete prozradit něco o své rodině?
Jsem vdaná a s manželem máme dvě dospělé děti a vnoučky, kteří nám dělají radost. Obě děti s rodinami jsou v Praze. Já jsem typická workoholička, ale když to jde, tak jsme rádi v houfu.
My s manželem bydlíme na malém městě. Myslím, že to je vůbec nejmenší město ČR. S několika zastupiteli jsme na základě ekonomických i strategických faktů prosazovali, aby město neprodávalo odpadové hospodářství soukromému subjektu, abychom nepřišli o vliv na naše životní podmínky a prostředí. Neuspěli jsme. Snad si naši spoluobčané včas uvědomí, že to není dobrá cesta, všechno prodat, abychom se nemuseli o nic starat.